V minulém díle: Když mě zavezl domů, byla jsem v tak dobré náladě, že i přes pokročilou noc jsem ho pozvala dál. Možná za to mohl alkohol v krvi, že padly všechny morální zábrany. Ani si nevšiml, že mám na stěnách Backstreet Boys. Kdo by to taky v té vášni a spěchu stihl. Měl jiné záležitosti na práci.
Ráno jsem se probudila sama. Rozlepila jsem oči slepené řasenkou a snažila se rozkoukat. Můj pokoj nevypadal tak, jak jsem ho opouštěla. Posadila jsem se a s hrůzou se rozhlédla.
Všechny mé plakáty byly potrhané, sedřené až na zeď, anebo poházené a rozškubané na zemi. Tedy všechny, až na ty, na kterých byli jiní herci. Zničené byly jen ty, na kterých byl Nick. Bylo na nich vidět, že je kdosi rval ze stěn v horlivosti, protože na nich zanechal vrypy po nehtech a cáry rozcupoval na atomy.
Popadla jsem dech. Kde je James? Vyskočila jsem z postele a doběhla dolů. Nikde nebyl. Ani ve sklepě, ani na půdě, kam jsem se odvážila ve strachu vlézt, co najdu. Nakonec jsem došla k telefonu. Ležel u něj papírek. Byl tam úhledným písmem napsán vzkaz. Zvedla jsem ho a začala číst:
"Sladká Jennefer,
Noc s tebou byla překrásná a nezapomenutelná. Nemohl jsem z tebe spustit oči po celou noc a celý předchozí den jsem na tebe myslel od té srážky v obchodě. Musel jsem se tam vrátit, aby se optal Daga, jak se jmenuješ. Dlouho jsem se rozhodoval, co ti říct, až ti zavolám. A povedlo se. Tys přijala a strávili jsme spolu nejkrásnější noc na světě.
Přesto se bojím, že náš vztah by nemohl pokračovat. Nevím, jak to říct, a ty bys mi stejně nevěřila, kdybych ti to vylíčil podrobně, ale je tu něco, co mě nutí ukončit náš krátký sladký vztah.
Odpusť mi to
James"
Četla jsem ten vzkaz znovu, jestli jsem se náhodou nepřehlédla. Ne, bylo to přesně tak, jak jsem si myslela. Po jedné noci, kdy si užil, mě nechal být. Napsal to sice velmi lyricky a krásně, ale přesto to bolelo. Byl to tak pohledný a šarmantní chlap. Jak jsem si, já husa, mohla myslet, že by mě chtěl na dýl?!
Zmačkala jsem papír do kuličky a mrštila jím do odpadkového koše. Oddupala jsem ze sebe smýt pach jeho kolínské. Cítila jsem se zneužitá. Vydrhla jsem se od hlavy k patě. A ještě jednou. A znova, dokud jsem se necítila čistá.
Když jsem vystoupila z horké sprchy, vzpomněla jsem si na zničení pokoj. James se nezmínil o ničem, co by naznačovalo jeho nechuť k Nickovi. Vysušila jsem si vlasy, oblékla se do čistého a došla do svého pokoje. Nevypadalo to tak hrozně, jak jsem to viděla poprvé. Jen mi krvácelo srdce nad těmi zničeným plakáty. Léta sbírání a ono tohle. Už je možná ani neseženu. Dohromady jsem jich napočítala sedmnáct zničených Nickových a čtyři Backstreet boys. Vždycky na nich byl vyškrábaný nebo stržený Nick.
"Tohle mi budeš muset vysvětlit," řekla jsem do ticha, zatímco jsem skládala zničený obrázek.
Odpovědělo mi zadrnčení struny na kytaře.
Ohlédla jsem se. Přes otevřené dveře do studovny jsem viděla, jak se kytara opět chvěje v melodii. Bylo to jenom pár tónů, ale poznala jsem v nich "Fallin in love again". Proč sakra pořád hraje písničky od Nicka? Kde se to naučil? Že by byl nadaný hudebně a jenom odposlouchal CD, co jsem si dennodenně pouštěla?
Došla jsem do studovny a hodila plakáty na stůl vedle kytary, "tos udělal ty?"
Neviditelný prst minul strunu a ta nespokojeně zadrnčela. Hrál dál.
"Neměl jsi důvod je ničit! Zaprvé je to můj oblíbenec, ne tvůj, tak nesahej na to, co není tvoje! A zadruhé jestli tě uvidím ještě něco ničit, postěhuješ se šupem pryč! I kdybych měla volat vymítače!" rozkřikla jsem se tak, až mi přeskočil hlas.
Kytara se najednou zvedla a s třeskotem se rozbila o podlahu. Slyšela jsem rychlé dupání ze schodů. Potom bylo ticho. Tak ohlušující ticho, až jsem měla chuť vykřiknout, jen abych ho přerušila. Teď si snad uvědomí, kdo je tu pánem.
Podívala jsem se na zbytky mé kytary. Stejně jsem na ní nehrála, ale i tak mě jí bylo líto. Posbírala jsem její kousky a došla je vyhodit do kontejneru.
Duch o sobě nedal vědět už týden. Ne, že by mi jeho ničení vadilo, ale mohl by se aspoň ozvat, že je tu se mnou. Ať by byl zalezlý kdekoliv a trucoval. Já to s tím vymítačem nemyslela tak doslovně. To mě jenom hodně naštval. Nikdo mi nesměl sahat na mé plakáty, natož je ničit!
Sedla jsem si k počítači. Po dlouhé době jsem si na něj taky vzpomněla. Zapnula jsem internet a rovnou si to šupajdila na novinky na twitteru. Nick se určitě zbláznil, když jeho největší fanynka zmizela na dva týdny z internetu.
Jeho týdenní zprávy zpátky mě zaujaly nejvíc. Psal tam, že mívá noční můry. Chudinka můj malý. Prý se to začalo zhoršovat od předminulého týdne. Nedozvěděla jsem se z těch jeho zmatených twittů, o čem ty sny jsou, někdy píše tak, že se to ani číst nedá. Nechci vidět jeho rukopis. Četla jsem dál. Posouvala stránku výš a výš. Odkazy na stránky jsem míjela, zprávy z párty četla jen zběžně. Poslední twitt v záhlaví stránky mě přivařil do křesla a donutil mě velmi prudce dýchat:
Nick Carter @nickcarter :Brýtro všem! Dneska jsem měl zase ten sen. Viděl jsem sám sebe. Mnohokrát kolem dokola. Cítil jsem nenávist, ale ne na sebe (to je divný. Na někoho jinýho). Začal jsem se ničit. Po zásahu mých rukou zůstávaly z mojí tváře rudé cáry. Neumim si to vysvětlit. Bylo to dost hnusný. #baddreams
Pod tím bylo spoustu odpovědí od fanoušků, co by to asi tak mohlo znamenat.
Já věděla, co to znamená. Vystřelila jsem od počítače a doběhla do svého pokoje. Musela jsem se ujistit, že stěna v mém pokoji za plakáty má opravdu rudou barvu tak, jak jsem si pamatovala. Podívala jsem se na hodinky na ruce. Třásla se mi tak, že jsem skoro neviděla ručičky.
Rychlým přepočtem jsem se ujistila, že v tuhle denní dobu jsou v Americe dvě ráno.
Ovanul mě nepříjemný studený vítr. Zamrazil až do morku kostí. Pár rohů zbylých plakátů se odlepilo a plácalo sebou ve větru. Ohlédla jsem se.
"Nicku?"
Konec