Přišla služebná s tím, že venku opět čeká onen mladík. Nemohla pochopit, jak v tak krutém mrazu může odmítnout pozvání do domu na horkou čokoládu. Julia se jí to neobtěžovala vysvětlovat. Navlékla na sebe ještě vlhké oblečení, které se přes noc sušilo u krbu, obula vysoké boty a vyběhla ven.
Když uviděla Quise, zprvu se zarazila v půlce běhu, potom si dodala odvahy a s rozpačitým úsměvem k němu přišla.
"Krásné ráno Julio," zadeklamoval něžným hlasem Quis a mírně se jí poklonil.
Cítila se trapně, tak se chytila za cípy kabátu a udělala malé pukrle. Quis se na ní spokojeně zazubil. Úsměv mu oplatila.
"Mám nové sáně, můžeme je jít dnes vyzkoušet," ukázal ke stromu nedaleko, kde byly opřené zbrusu nové červeno bílé sáně, "všiml jsem si, že ty tvoje jsou už dost staré. Mohla by sis vzít ty moje předchozí. Jsou pořád hezké."
Julia si výskla a v radosti Quise objala. Mladík nečekal takové vyjádření štěstí, a jak se na něj vrhla, neustál to a sedl si na zadek do měkkého prašanu.
Celý den se projížděli na svých nových saních, smáli se a výskali. Julia s ním zapomínala i na jídlo, takže jí až pozdě odpoledne překvapil kručící žaludek. Byli daleko od jejího domu a jí se nechtělo šlapat celou tu cestu tam a zpět v hlubokém sněhu.
"Mohla bys zajít k nám na svačinu," nabídl Quis s plachým úsměvem.
"To bych moc ráda," zazubila se na něj. Posadil jí na své sáně, vzal do rukou provázky od obou sáněk a táhl je přes kopec k lesu. Stromy byly tak těžké sněhem, že skrz ně neprosvítalo téměř žádné světlo a občas se mimo vyšlapanou stezku svalila malá lavina z větví, které ten nápor už neunesly. Julia se nebála. V lese nikdy nebyla, ale s Quisem neměla žádnou obavu, že se ztratí.
Když už byla tma v hlubokém lese neúnosná, vyhoupl se před nimi v malém údolíčku krásný panský dům. Julia se zvedla ze saní a dál pokračovala po svých po Quisově boku. Dům byl opravdu přenádherný. Velká budova s vysokými okny, mohutná střecha s vikýřovými okny a balkonem vepředu. Vše stvořené z ledu a sněhu. Studené zimní slunce, které sem pronikalo nad korunami stromů, rozehrávalo na domě barevné variace a povívalo křehkými ledovými kvítky před domem. Julia se k jedné květině sehnula. Byla stvořená z tak jemného ledu, že se ohýbala jako skutečná rostlinka. Jen na ní neopatrně dýchla, kvítek se rozpustil a zbyla z něj jenom loužička ve sněhu.
Quis zabušil na velké dveře vyvedené tak mistrně, jako by byly z ledového dřeva. I letokruhy byly do detailu vyvedené. Otevřela jim štíhlá krásná žena. Oči jí plály zlatým světlem a stejně zlaté vlasy se jí vlnily až k bokům. Na pružném těle měla tmavě hnědou vestu se zlatem vyšitým motivem stromu v květu a zelenou sukni po kotníky. Záda jí halil hnědý plášť a nohy měla obuté v kožených sandálech.
"Matko," sklonil se před ní Quis. Žena mu pokynula a on ustoupil, aby mohla vidět i Juliu, "to je má přítelkyně Julia z panství na kraji lesa," představil rdící se dívku.
Žena udělala krok přes práh domu a zabodla jantarové oči do dívky. Cítila se nesvá, když si jí tak prohlížela, tak udělala mírné pukrle a sklopila oči. Žena byla zjevně spokojená se svým míněním a vpustila je do domu.
Vnitřek ledového panství byl ještě ohromnější, než venek. Byl to bohatý dům jako každý jiný, vybavený stejně, jen bylo všechno vyvedeno v tom nejkrásnějším ledu, který se mohl na světě nacházet. Díky slunci, pronikajícímu přes tabulky oken, duha prostupovala každý kout místností.
Quis jí beze slova zavedl nahoru po točitých schodech do patra a do jednoho z mnoha pokojů, které se skrývaly za dveřmi v dlouhé chodbě. Místnost byla stejně krásná, ale bylo poznat, že zde bydlí chlapec. Julia zčervenala, když uviděla na stole ve váze stejný puget růží, které každý den nacházela za oknem v truhlíku.
"Líbí se ti u nás?" odvážil se šeptnout Quis.
Julia nevycházela z údivu, a tak v odpověď jen nadšeně pokývala hlavou. Jejího ledového přítele to zjevně potěšilo a šel si ke skříni sundat zimní oblečení, které tady nepotřeboval.
"Ty květiny jsou moc krásné," řekla, když si konečně dodala odvahu a dotkla se něžně okvětního plátku jedné růže v pugétu.
"Pardon?" vykoukl Quis zpoza své skříně.
"Ty růže povídám. Jsou moc krásné."
Quis se chápavě usmál "děkuji, ty jsem stvořil já."
"A ty za mým oknem?" sklopila oči.
Otálel s odpovědí, "ano, i ty jsou ode mě."
"Jsou překrásné," tváře jí hořely a ruce se potily, takže když se dotkla ledového stolu, nechala v něm malý otisk.
Quis se dooblékl a přešel k ní. Nikdy ho neviděla tak nalehko, vždycky byl nabalený v zimním oblečení, zjevně proto, aby nebudil nechtěnou pozornost na veřejnosti. Teď měl na sobě nízké světle hnědé boty, světle modré kalhoty a přes bílou košili stříbrem vyšívanou tmavou vestu. Měl ebenově černé vlasy. Nikdy předtím je neviděla. V jeho bledé tváři a s modrýma očima působily až nepatřičně a neposedně mu padaly do tváře. Ani si nevšimla, že nad ním vzdychla nahlas.
"Matka nám přinese něco k snědku. Snad ti to přijde k chuti," sedl si vedle ní a pohladil jí po ruce. Jeho kůže byla chladná, ale nerozpouštěl se jako ledové kvítky, kterých se předtím dotkla. Pomalu otočila ruku a sevřela tu jeho. Měl hebké štíhlé prsty. Připadala si oproti němu jako hromotluk. On si to ale nemyslel. Jen zvedla hnědé oči, střetla se s těmi jeho. Upíral na ní svůj modrý pohled. Nebylo v něm nic, než okouzlení. Okouzlení z ní. Přiklonil se k ní blíž. Cítila, jak na ní dýchá studený rychlý dech. Těkala očima všude kolem, jen se neodvažovala znovu pohlédnout na něj.
"Julio?" šeptl jí u ucha, až se zachvěla a po zádech se jí přelil mráz, "nechtěla bys.."
Nestihl svou nabídku dokončit, když do místnosti vstoupila zlatovlasá matka. Její tvář byla stále chladně upřená na obě děti. Přinesla stříbrný tác a na něm dvě orosené sklenky a talíř zvláštních sušenek. Když viděla svého syna u té lidské osoby, zarazila se, ale neřekla ani tak ani tak, položila tác a zase odešla. Julia byla rudá až na zadku, ale jen se zavřely dveře, Quis se k ní opět přiklonil.
"Jen jsem chtěl vědět, jestli bys tu se mnou nechtěla zůstat."
Překvapení jí vyšponovalo na nohy. Zůstat tady v tom ledovém království? Ano, na jednu stranu s ním chtěla být navždy. Cítila k němu víc, než jen k příteli. Na druhou stranu by se po ní její teta a bratranec sháněli, chyběla by jim…možná. Nikoho jiného, než je už neměla. Tedy kromě Quise, který jí nabízel víc, než si mohla od života přát. Bydlet v krásném domě s milujícím přítelem a jeho matkou, se kterou by se jistě naučila vycházet, kdyby si s ní vybudovala pouto.
Quis si všiml, že se zamyslela, proto jí nechal čas. Když se na něj podívala, nadějně se usmál.
"Odpust Quisi, ale moje rodina mě potřebuje, stejně tak, jako já je."
Jeho úsměv pohasl a vystřídal ho zármutek. Odtáhl se a schoulil se do klubíčka. Julia se lekla. Tohle nechtěla. Přišoupla se i s židlí až k němu a objala ho kolem chvějících se ramen. Slyšela jeho vzlyky. Položila si mu hlavu do havraních vlasů. Voněly mořem a svěžím chladným vánkem.
Když ucítila, že se uklidňuje, zvedla mu hlavu. Nebránil se. Modré oči měl vodnaté a podlité krví. "Doufal jsem, že se mnou zůstaneš navždy. Stala by ses tu paní," vzlykl Quis. Julia ho něžně pohladila po tváři a vtiskla mu na ní horký polibek. Quis sykl, ale neucukl. Pro něj byl ten dotek jako sáhnutí na žhavý uhlík, přesto to v něm ale probouzelo víc, než jen bolest. Otočil se a přitiskl si Juliu k sobě. Chtěl jí polibek oplatit. Upřel pohled do těch velkých hnědých očí. Nikdy předtím tak krásné oči neviděl, vlastně nikdy předtím hnědé oči nespatřil a v její ostře řezané tváři se stejně oříškovými kudrnatými vlasy zářily měkkým teplem. Pohladil jí po tváři. Zavřela přitom oči a otevřela je, až když se dostal dlaní do vlasů. Jen se jejich pohledy setkaly, dotkly se i jejich rty.
Stačil jen krátký dotek. Horko bojovalo s chladem a jen těžko se ti dva snášeli. On úpěl pod náporem žáru, ona se třásla zimou. Odtáhli se od sebe a těžce oddechovali. Julia, ve tvářích rudá jako vlčí mák, se zvedla ze své ledové stoličky a nervózně začala přešlapovat, "měla bych už jít domů," vzala si sklenici a vypila jí na jeden nádech. Byla to čirá voda ochucená citrusovými plody. V letních měsících by byla jistě vítaným osvěžením, teď ale Julii akorát zmrazila jícen.
Quis vyskočil na nohy, "doprovodím tě," natáhl se po svrchníku, ale Julia ho zadržela, "domů trefím sama, neměj obavy."
Přesto se teple oblékl, "tak alespoň na okraj lesa. Neměl bych klidné spaní, kdybych tě nechal jít samotnou," povzbudivě se na ní usmál, navlékl si rukavice a nabídl jí rámě. Chytila se ho a vyšli ven. Začala vánice. V lese nebyla tak citelná, ale na jeho okraji už foukal ledový vítr a nes sebou hromady sněhových vloček.
"Matka nemá dnes dobrou náladu," zabručel Quis. Když viděl, jak se Julia třese chladem, zabalil jí do své šály a nasadil jí na hlavu svůj přeci jen o něco teplejší kulich. Na okraji lesa se k sobě otočili čelem.
"Přijdeš zítra za mnou?" řekla nesměle Julia.
Quis, předtím zahloubaný ve svých vlastních myšlenkách k ní zvedl hlavu, "zítra to nejde, musím zůstat doma. Matka to nařídila. Tak snad někdy jindy," políbil jí hřbet ruky a udělal pár kroků do stínů lesa. Julia přikročila znovu k němu, chytila ho za klopy kabátku a vtiskla mu sladký polibek. Byl jenom krátký a její rty byly venkovním chladem notně studené, takže když se od sebe odtáhli, ihned jí polibek se stejnou intenzitou vrátil.
"M-musím už jít," zakoktala, když se od sebe odtáhli. Věnovala mu ještě jeden pohled, potom si přitáhla šálu pod nos a stáhla čepici níž a vydala se do vánice směrem ke svému domovu. Quis se za ní dlouho díval, i když mu ledová bouře zakryla výhled.