close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Ledové květy 1.

27. srpna 2012 v 22:23 | Cestakrve |  Ledové květy

Zima je jedno z nejkrásnějších období v roce. Bělostný sníh padá na zem a tvoří velké bílé závěje ne nepodobné zpěněným mořským vlnám. Okna jsou pomalována ozdobnými květy mrazu, které jako by tam namaloval tajemný zimní malíř.



Julia se dívala okouzleně z okna. Milovala, když jí studený mráz štípal do rozehřátých tváří a barvil je na červeno. Dívala se do dáli na kopce pocukrované bílou nadílkou. Dlaní ometla vrstvičku sněhu z květináčů s hlínou, kde přezimovaly její milované růže. Její hnědé mokré vlasy v ledovém vzduchu získaly bílou barvu.


Julia žila v rodinném domě u bohaté tetičky Gregorie a jejího rozmazleného syna Mika. Oba vlastně nebyli ani z její rodiny. Postarší ženě Gregorii říkala tetičko jen proto, že byla dlouhou přítelkyní jejích rodičů. Otec, matka a služebná Julia uhořeli při loňském požáru jejich malého skromného domu v centru Paříže. Bylo to v zimě, zrovna den před Vánoci. Teď musela Julia přežívat u téhle nesnesitelné ženštiny, která jí dostala i s malým peněžním majetkem, který dívce zbyl. Žila tam s nimi už druhým rokem. Tehdy, když jí přivezli před práh tetina domu, bylo jí dvanáct.


Jejich dům byl na konci města na kopci. Pokojů tam bylo tolik, že mohla každý den spát v jiném. Žilo se jí tam celkem dobře, jen si připadala sama. Tetička nebyla zvyklá na objímání a slzy, kterými jí smutná Julia po smrti svých rodičů zahrnovala, a Mik měl svoje nudné flákačské zábavy, a o mladou Juliu nejevil žádný zájem.


Tetička nenáviděla zimu. Když napadal sníh, byla zalezlá doma, vrčela na každého a proklínala nebe za tu spoušť, která jí znemožňuje vyjet si se svým novým automobilem dolů do města. Julia byla naopak víc než ráda. Svahy za domem představovaly nejlepší sjezdovky, jakou si dítě může jen přát. Stromy byly jen při okrajích cesty a skláněly se pod vahou sněhu na zem. Cesta byla zasypaná sněhem. Do města jezdil jen sluha na koni z tetiných stájí, aby přivezl zásoby.

Julia měla povolený vstup na všechny kopce a háje v tetiných državách. Gregorie i její syn byli jen rádi, když to otravné dítě vypadlo z domu.


Julia pobíhala ve vysokých botách hlubokým sněhem, táhla s sebou na provázku rozvrzané sáňky a hnala si to na nejvyšší kopec nad domem. Tam na sáňky naskočila a hodlala se svézt šupem dolů. Jenže nahoře byl hluboký sníh, takže když si sedla, lyžiny sání zapadly a nehodlaly se pohnout ani o centimetr i když se Julia snažila sebevíc.


Najednou ucítila na zádech čísi ruce. Polekaně se otočila. Měla za to, že je tu naprosto sama.

Za ní stál mladík zhruba jejího věku. Dívala se na něj jako na přízrak.
Když se na něj polekaně podívala, první, co jí upoutalo, byly jeho oči. Tak jasně modré ještě v životě neviděla. Hravě mu zářily a na rtech měl veselý úsměv. Na hlavě mu seděla pletená modrá čepice skrývající všechny vlasy a byl zachumlaný až po bradu ve stejně barevné šále. Stejně jako ona měl na sobě tmavý kabát po kolena, silné kalhoty a vysoké boty. Navíc měl ještě rukavice, které ona neměla. Tetička jí vysvětlila, že když se chce dobrovolně válet v tom ledovém bílém humusu, ať to taky pěkně cítí. Ale jí to moc nevadilo.


Chlapec se na ní vlídně usmál, když si všiml jejího překvapeného pohledu. Věkem byl zjevně stejně starý, jako ona, byl i stejně vysoký, jen mohutněji rostlý.

"Můžu ti pomoct?!" Jeho hlas byl jemný jako šum zasněžených stromů v zimním vánku.

Julia si nad ním povzdechla. Vypadal jako šlechtic, který se jen náhodou ztratil svému doprovodu. Chlapec nečekal na reakci na svou otázku, zapřel se do sání a jedním mohutným zatlačením je rozjel. Julia se snažila honem vzpamatovat a zastavit rozjetý nástroj nohama. Hluboký sníh jí za jízdy stáhl jednu botu a nakonec se pod kopcem rozplácla na břicho.

Chlapec za ní dolů doběhl lehce, jako by sníh pod ním byl jenom jemný poprašek na zemi a ne čtyřiceti centimetrová závěj. "To jsem nechtěl. Omlouvám se. Jsi v pořádku?" doběhl k ní i s její botou, nazul ji jí a oprášil jí od sněhu, kterým byla od hlavy k patě obalená. Sáně tu hroznou jízdu naštěstí přežily.


"Ani jste se mi nepředstavil," připomenula mu se staženým hrdlem. Byla proti němu tak drobná, i když stála výš na sněhu než on. Vypadal jako samotný bůh. Trochu přihlouple se na něj usmívala.


"Omlouvám se. Quis Frig Gelidar," představil se a políbil Julii chladnou ruku.


Julia celá zčervenala. Nikdy takové zvláštní jméno neslyšela. Znělo to trochu jako ty latinské žvásty, kterými se oháněl Mik ve vysoké společnosti. Jako jméno ale znělo tak krásně a vznešeně. Jemně mu stiskla ruku. Studil víc než ona sama i přes rukavice. Skoro až štípal mrazem. "Julia," špitla své jméno. Chlapec se andělsky usmál. Úsměv mu oplatila.

"Co se takhle trochu povozit?" vytáhl zpoza zad provázek, na jehož druhém konci byly zářivě červené sáně.


Den s Quisem byl skvělý. Vozil se s ní na saních, koulovali se, postavili sněhuláka, dělali andělíčky. Konečně měla kamaráda. Byl to nejlepší den, jaký si mohla představit.

Když ho ale pozvala k nim domů, odmítl. Julia mu předtím vysvětlila, s kým žije a že by jeho, takového elegantního chlapce, jistě teta s Mikem přijali bez reptání.


"Musím už domů. Je pozdě," políbil jí galantně hřbet ruky, "zítra na tom samém místě?" šeptl, nepočkal na její reakci a odešel klidným krokem za hranice tetiných držav k lesu. Julia z něj byla zmatená. Nabídla mu teplo krbu v jejím pokoji a horkou čokoládu, kterou jim starostlivá služebná určitě uvaří. Ale Quis jako by se od těchto příjemných věcí držel raději dál.


Smutně šla domů. Už se stmívalo, strávila s Quisem celý den. Byla víc než unavená, promrzlá, ale šťastná. Doma dostala vyhubováno za to, že prošvihla oběd a tudíž nedostane ani večeři. Služebná jí ale stejně potají potom do pokoje přinesla tác s topinkami a horkou čokoládou. Spokojeně se tedy najedla a nakonec usnula opřená čelem o rám okna, kde předtím pozorovala mrazivé květinky na skle.



Ráno jí přivodilo několik šoků najednou. Probudila se ve své teplé posteli a uvědomila si, že dnes opět uvidí milého Quise. Ještě v nedbalkách otevřela dokořán okno svého pokoje a nadechla se čerstvého vzduchu. Jaké bylo její překvapení, když na jejích květináčcích s přezimujícími růžemi byly z průzračného ledu vykvetlé růže ledové. Tak mistrná práce nemohla být přeci dílem zimy a větru. V každém květináči na parapetu kvetla jedna dokonalá růžička. Měly všechno - trny, listy i mřížoví na nich. Okvětní plátky byly jako list papíru tenké a přesto tak dokonale provedené. Julia jeden kvítek ulomila a vtáhla ho do pokoje. Vlivem tepla začala jemná růžička ihned roztávat. Než jí Julia stihla vrátit ven, měla na dlani jen malou studenou loužičku. Bledé vycházející slunce ozářilo květy, které začaly odrážet bílé světlo do pokoje. Julia byla ohromena. Nikdy nic takového neviděla ani o tom neslyšela


Když přišla služebná, honem okno zavřela a zatáhla záclony. Zvědavě se ptala, jestli se po ní už neptal Quis. Služebná jí potvrdila, že venku je jakýsi mladík co se po ní ptal, ale odmítá jít dál, jen chodí sem a tam s rukama za zády. Julia ani nečekala na snídani, honem se převlékla do zimního oblečení, pověšeném u krbu, a vyběhla se sáněmi v ruce ven. Quis jí přivítal trochu nesměle.

"Jak se ti spalo?" Zeptal se s modrýma očima upřenýma na bílou zem.


Julia ze sebe hned naráz vysypala, co za krásu našla za oknem a hned ty krásné ledové růže popsala. Quis jí celou dobu poslouchal v uctivém tichu s pohledem upřeným kamsi dolů, jen se usmíval. Julia si jeho chování ani moc nevšímala, jen pořád básnila o nádherných květinách, které jí mráz vykouzlil na parapet. Mluvila o nich celou cestu na kopec. Pak jí Quis konečně umlčel, když jí svalil do sněhu a plácl jí do obličeje sněhovou kouli. Začala bitva.


Strávila s ním opět celý den. Quis se k ní choval jako gentleman, ale když musel, dokázal se odvázat a choval se jako nespoutaný raubíř. Řádili spolu ve sněhu, až ho celý zváleli místy až na holou zem. Julia se vrátila domů jen na večeři a hned po jídle únavou usnula s hlavou na stole.



Na další den byla květinka, kterou Julia utrhla, opět zpátky v celé své kráse. Na okně měla ty nejkrásnější variace mrazivých obrazců, které mohla kdy zima vymalovat. Nevycházela z údivu. Prošla v celém domě všechna okna, nikde však nenašla tak krásné kresby nebo mrazivé květy, jako u sebe. Když se vrátila do svého pokoje, všimla si další věci, která jí včerejší ráno unikla. Takhle z dálky mrazivá krása na jejím okně vytvářela nápis. Na celém okně bylo okrasným kudrnatým písmem napsáno její jméno "Julia". Pod ním bylo maličkatým písmem napsáno Q. F. G.


"Quis." Vzdychla Julia s rukou na rtech.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tinula66 Tinula66 | E-mail | 29. března 2013 v 19:39 | Reagovat

Cesti, tajomstvá tvojej duše, skryté do príbehov sú úžasné, som rada, že píšeš a píš ďalej. Patríš k Tým krásnym ľuďom, čo svoje srdce dávajú na papier a dýchajú citom, som rada že som tu a čítam.

2 cestakrve cestakrve | 8. května 2013 v 13:03 | Reagovat

[1]:
Děkuji Tinulko jsi moc hodná že se tak vyjadřuješ k mám příběhům:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama