Příběh dle pověsti O blanických rytířích:-) napsala jsem jí ve 4 ročníku do soutěže ke Dni země. Byla jsem jediná, kdo tam napsal, takže jsem prakticky vyhrála kontumačně, ale stálo to za to- dostala jsem dort od cukrářů a ještě k tomu knihu:)
Spousta lidí nevěří na báje a pověsti. Proč také? Vždyť to jsou jenom pohádky, vyprávěné dětem před spaním a kterýma se staří lidé utěšují v horších časech. Báje ale pomalu vymizely z podvědomí lidí. Mladí se o historii nezajímali, proč taky, když už přeci byla a ti staří si již jen mlhavě vybavovali pověsti o Krokovi a jeho dcerách, o Libuši nebo o Horymírovi.
Ale na každém šprochu je vždy pravdy trochu. Báje možná zmizely, ale ne tak pravda, která se ukrývala kdesi hluboko v lesích hory Blaník a menšího kopce vedle, zvaném Blaník malý. Lidé se sem málokdy již chodili dívat do krajiny, vyhlídka je unavila, a stejně tak nikdo nechodil k tajemné kapli na vedlejším kopci. Nikdo teď na památky čas neměl. Nikdo, kromě jedné osoby. Dívka, jejíž jméno si pamatovali okolní vesničané jako Laura. Byla to dívka zvláštní; tichá, přemýšlivá a s očima neustále upřenýma do neznáma. Její rodiče byli zámožní majitelé zdejšího zámečku, který před lety koupili. Laura nemusela chodit do školy ve městě, měla vlastní učitele v zámku. Učení ale zanedbávala, spíš ji bavilo běhat po lesích a paloucích a zlézat skály na hoře. Rodiče to neviděli rozhodně rádi, přeci jen byla armáda nepřátel blízko jejich města a pro takovou dívenku nebylo dobré se toulat po lesích.
Vesnice, choulící se pod horou, byla zpola opuštěná, všichni mladí zmizeli do světa dělat kariéru a zůstali zde jen ti staří ve svých skrovných chaloupkách. Laura a sedm dalších tu byly jediné děti. Samotné Lauře už táhlo na sedmnáct. Byla drobné postavy, ale kyprých boků a ňader. Dlouhé slámové vlasy si splétala do dlouhého copu, aby jí nevadily při práci. Oči měla zelené jako svěží tráva a rty, dva rubíny. Přesto o ní kvůli její povaze neměl žádný mladík zájem. Ale jí to pramálo vadilo. Jí stačily kopce, lesy a louky a byla naprosto spokojená.
Nastalo jaro, čas, který byl pro Lauru přímo magický. Zůstávala v lesích mnohem déle, než obvykle, jídlo si sháněla také tam a pila z potůčků. Připadala si jako divoženka, když mohla tak volně běhat po jehličí a mechu. Dole bylo všechno striktní, spoutané. Tady mohl být každý sám sebou a nestarat se po zbytečnosti zbylého světa. Nikdo nemusel přemýšlet. Přemýšlet o nadcházející válce.
Český lid byl ohrožen tentokrát z více stran, než tomu bylo v minulých dvou válkách. Dokonce se mluvilo i o třetí světové. To ale mladé srdce netrápilo. Jí chránil zelený příkrov stromů a lépe jí zněl zpěv ptactva, než hluk stíhaček. Boje byly zatím daleko, takže se vesnice nemusela bát. Alespoň prozatím. Po pár dnech se jí přestal les líbit. Vrcholky stromů začínaly černat a jejich shnilé větve padaly dolů. Takhle to s nimi pokračovalo dlouhou dobu a nemoc se pomalu šířila nahoru k vyhlídce. Také potůček, který zde vyvěral, se náhle rozvodnil, jakoby chtěl zalít celé údolí, a jeho voda zrezivěla. Nelíbilo se jí to. Rozhodla se zjistit, co jejímu milovanému místu ubližuje.
To byla tehdy opět na své toulce v lese a zdržela se tam až do noci. Ráno se hádala s rodiči o její výuce a teď měla pramalou chuť se do zámku vracet. Když se smrákalo, vylezla na vedlejší menší horu, která měla na svém vrcholu zbytky starého kláštera, tam, pod letitým smrkem, který ještě nebyl napadený nemocí, si založila malý tábor. Naštěstí měla s sebou alespoň deku na spaní. Schoulila se do klubíčka a neklidně usnula. Její spánek vyrušil nenadálý řinkot. Polekaně otevřela oči a posadila se. Všude byla naprostá tma a nic se již neozývalo. Znovu se položila, ale jen si dala hlavu na kámen, ozvalo se zařinčení znovu. Znělo to, jako by někdo bil železem o železo. Laura se zvedla, omotala kolem sebe deku a šla po zvuku. I když les za světla znala jako své boty, v noci si tak jistá v chůzi nebyla. Klopýtala z kopce za zvukem, který jí vedl přímo mezi spoj obou hor. Nakonec, když už rozvažovala navrácení zpět do kláštera, zahlédla nedaleko před sebou v kotlině světlo. Párkrát upadla, ale nakonec se dostala natolik blízko, aby viděla, co se tam děje. Mezi stromy prosvítalo světlo velké vatry, která šlehala nezkrotně k nebi. Kousek od kraje lesa se páslo stádo osedlaných koní. Co ale bylo nejdivnější, byli jejich majitelé. Kolem ohně sedělo na dvacet mužů. Pancíře se jim leskly v jiskřičkách ohně, helmy, položené u nohou měly různé, až pitoreskní tvary zvířat. Každý měl u pasu pověšený nejméně metrový obnažený meč, který se v koženém poutku nebezpečně blýskal. Vypadali jako rytíři, které vídávala v učebnici dějepisu.
Jeden z nich se náhle zvedl a poodešel ke svému koni, aby přinesl velký měch s pitím. Muži mezi sebou vedli bujarý rozhovor. Jejich jazyk byl lámaný tak, že mu Laura stěží rozuměla. Vypadalo to, jakoby mluvili nějakým vlastním vymyšleným jazykem, smíšeným s jazykem českým. Znělo to až komicky. Laura se natáhla na špičky, aby viděla a slyšela víc ze svého úkrytu mezi stromy.
Muž postaršího věku s věnečkem šedých vlasů a větrem ošlehanou tváří se zvedl, bouchl se okovanou pěstí na prsa a prohlásil kurážně: "Toť vám pravím, braši, až se vojvoda a zbytek vojska našeho z klímoty probere, odtáhneme ku městu hlavnímu a ty lotry hanebné, tu verbež proradnou jednou provždy ze země naší vyhnat musíme."
Rytíři jako jeden propukli ve veselý hřmot a zvedali své korbely, od kterých jim jeden z mužů předtím nalil cosi žlutého z měchu. Skupina se veselila a bavila. Provolávali slávu jejich vojvodovi a králi a neustávali v pití.
Laura se otočila s tím, že již viděla dost a ve strachu, že jí objeví a mohou jí ublížit, se začala plížit pryč. Přeci jen, nevypadali zrovna duševně zdraví a navíc museli být z té ohavně žluté tekutiny opilí jak žok. Ale jak to tak bývá při tichém plížení, připletla se pod nohy zrádná suchá větvička, která hlasitě praskla. Laura ztuhla na místě jako socha. Muži vyskočili na nohy jako srnci a sáhli po rukojetích mečů.
"Kdo tam?! Bratr, nebo zrádce?" zavolal jeden z nich a pokročil kupředu směrem k lesu.
Laura odmítala i dýchat, jen stála rozkročená a protáčela oči za sebe. Rytíř už byl skoro u ní, když na něj jeho druh zavolal: "Vidíš tam něco, bratře Štěpáne?"
Oslovený se po něm ohlédl. Oslepen světlem z vatry ale vidět nic nemohl. Špice jeho meče se skoro dotýkala Lauřiných zad. Jakmile se mladík otočil, vyrazila jako zajíc přes kořeny a klády pryč.
"Někdo nás sledoval! Bratři! Za ním!" zavolal rytíř Štěpán a vyrazil za prchající dívkou. I když měla Laura hbité nohy, muž i v těžkém brnění ji rychle doháněl. Když už si myslela, že dorazí ke klášterním zdím včas, zachytila se vlající dekou o větev stromu a ta ji strhla k zemi. Ihned se jí kolem těla omotala chladná ocel rytířových rukavic a pevně stiskla. Laura skoro ztratila vědomí, jak moc jí sevřel. Skupina svého druha rychle dohnala a obklíčila je. Jeden z nich nesl smolnou pochodeň, kterou k dívce přiložil blíž k tváři.
"U svatého Vojtěcha, vždyť je to takové holátko, taková dívenka," zachechtal se nejstarší ze skupiny. Lauře ze štiplavého prskajícího plamene pochodně začaly slzet oči, ale nemohla si je nijak utřít, neboť ji mladý rytíř stále svíral v náručí a držel jí ve vzduchu.
"I můj ty smutku, vždyť ono to popotahuje. To pískle se nás polekalo." zasmál se bodře další rytíř a hoch, který Lauru držel, se otřásal smíchy také, až třásl i s ní a jeho zbroj ji nepříjemně škrábala a tlačila do zad.
Nelíbilo se jí, jak se k ní chovají. Vždyť ona neplakala proto, že by se bála, ale kvůli té páchnoucí pochodni. Když smích rytířů neustával, začala sebou házet a mlít, co jí síly stačily. Ze silného objetí se však vymanit neuměla.
Muži ztichli. K Lauře přikročil jeden ze skupiny a zvedl jí bradu, aby si viděli do očí. Dívčiny oči se vztekle blýskaly. Chtěla ho rafnout do prstů, ale kousla jen do kovu a to hodně zabolelo. Rytíř se usmál. "Odnes ji a spoutej, bratře Štěpáne. Možná nám vypoví, což tu dělala."
Chlapec poslechl a dívku donesl zpět do tábora. Když ji spoutal a přivázal ke stromu ve stínu u koní, vrátil se k bujaré veselici. Z lesa přišli další rytíři a nesli statného vepře, kterého ihned vyvrhli, napíchli na kopí a nad vatrou pekli. Pár z nich nasedlo na své koně, projížděli se kolem, halekali a vyvolávali slávu svému vojvodovi. Laura se snažila, seč mohla, aby se vysvobodila a upláchla těm bláznům, ale lana byla konopná, tlustá a velice pevná, takže neměla žádnou šanci. Zavoněla k ní pečeně a dostala hlad. Dlouho si jí nikdo nevšímal, až, když už ztrácela naději, že jí také dají kousek z prasete, objevil se nad ní stín.
"Jistě máš také hlad, maličká." Byl to onen mladík, který ji předtím chytil a svázal. Přinesl s sebou dřevěný tác a na něm hromádku masa, které rytíři již neměli sílu sníst. Většina z nich teď poklidně spala kolem řeřavějících uhlíků ohně s plnými břichy. Mladík ji neodvázal, ale dřepl si před ní a podával jí maso k ústům. Nejdříve se bránila, ale hlad jí nakonec dohnal a tak si opatrně z jeho ruky jídlo brala. O své prsty se mladík bát nemusel, proti jejím ostrým zubům ho chránila kožená, kovovými plíšky pobitá rukavice. Když všechno snědla, dal jí k ústům i korbel oné žlutavé tekutiny. Kupodivu to těžce sladce vonělo. Odhodlala se zhluboka napít. Mok byl sice voňavý a sladký po medu, ale setsakra silný. Laura už už málem vykřikla, jak moc to na jazyku štípalo, ale mladíkova ruka ji zadržela. "Nesmíš teď naše statečné bojovníky probudit, sic ti je život milý," šeptal s prstem na rtech "zítra čeká nás velký boj a musíme se naň posilnit dobrým jídlem a spánkem." Vysvětlil ji. "Jaké je tvé jméno?" začal se zajímat po chvíli ticha.
Laura mu popravdě odpověděla. Mladík se jí hrdě představil jako Štěpán z Virtenberka, nejmladší rytíř krále Václava čtvrtého zvaného Svatý, jejich vojvody a pána. Lauře klesla brada. Buďto si ten mladík umí skvěle vymýšlet, nebo se ona zbláznila. Potřásla hlavou a ubezpečovala se nahlas, že tohle přeci nemůže být pravda. Slyšela už mlhavě o rytířích, kteří podle pověsti spávali v hoře Blaník a prý vyjedou do boje ku Praze, až bude jejich národu nejhůře. Zdálo se, že se teď schyluje pomalu ke konci světa, když se i bájní bojovníci krále Václava probudili z jejich tisíciletého spánku.
"Musíš si odpočinout. Zítra se za tebe přimluvím u vojvody našeho. Jistě ti daruje milost, nebo tě daruje jako trofej mně." usmál se na světlovlásku a odešel si lehnout ke svým přátelům. Předtím ji ale alespoň přikryl její dekou. Laura nepohodlně usnula vsedě s hlavou na prsou.
Ráno ji probudilo opět řinčení zbroje a ržání koní. Ospale sledovala, jak se muži balí, nakládají své věci na koně a hrubými hlasy k sobě hovoří. Nakonec ji Štěpán odvázal od stromu, přivázal si její provaz k hrušce sedla, a co nejšetrněji vedl v zástupu vojáků po úzké lesní pěšině. Muži na něj volali a ptali se ho, proč s tou zajatkyní zachází tak jemně, že je to jen luza, ale on jim odsekl, že to rozhodne až jejich král. Když dorazili na mnohem větší palouk, čekalo Lauru obrovské překvapení. Po celém poli stály na stovky rytířů, vlajkonoši se zástavami a korouhvemi, pár opěšaných s halapartnami a před tím vším seděl muž na silném běloskvoucím koni. Zbroj se mu blýskala v brzkém ranním světle a helma se zlatým lemováním připomínala lví hřívu. Přes ramena až na zadek koně měl přehozený tyrkysový překrásně vyšívaný plášť.
"Sláva králi. Sláva našemu vojvodovi!" zvolala skupina vycházející z lesa a všichni do jednoho si zabušili pěstmi na pancíře. Armáda jim odpověděla stejně. Král stejný posunek jen naznačil. Pluk se vydal ke svému pánu, Štěpán s dívkou v popředí. Když vojvodovi dorazili, začal mu mladík vše horečnatě vysvětlovat a tahal přitom za provaz, který poutal Lauřiny ruce. Král se zamyslel a po chvíli váhání mávl pláštěm, sesedl z koně a přešel k dívce. Laura ještě nikdy neviděla tak vysokého muže. Byl světlé pleti s tmavými vlasy, lemující okraj lesklé helmy, tenké rty se mile usmívaly zpod krátkých vousů. Natáhl ruku v zelené rukavici a jemně jí zvedl bradu nahoru, aby se na sebe mohli podívat zpříma. Měl studánkově modré veselé oči. Nebyla v nich ani špetka zloby či rozhořčení nad nevítaným hostem.
"Odkud jsi?" Hlas měl hluboký a přívětivý. Lauře z něj příjemně zamrazilo. Štěpán prudce zatáhl za provaz, aby už konečně odpověděla jejich pánovi. Laura sebou cukla a vyjekla. Král se po něm ohnal, vytrhl mladíkovi konopné lano z ruky, odvázal provaz z Lauřiných štíhlých zápěstí a zahodil provaz na zem. Mladík na koni se od nich ihned vzdálil, vyděšený královým vztekem a rychlostí, se kterou ho připravil o zajatkyni. Král k ní opět přistoupil s vlídným úsměvem.
"Chtěla bys jít domů, že mám pravdu?" Zvedl ruku a dotkl se jejích vlasů. Většina mužů měla vlasy tmavé, proto mezi nimi zlatovlasá Laura vynikala.
Musela přiznat, že už se jí po rodině stýskalo a tahle parta jí naháněla strach. Rychle proto pokývala hlavou. Král se otočil, naskočil do sedla svého koně, otočil se k dívce bokem a podal jí dolů ruku. Nesměle se ho chytila a on ji lehce vytáhl za sebe do sedla. Laura se vyděsila, takhle vysoko na zvířeti ještě neseděla, proto se čapla krále za plášť a křečovitě ho svírala. Král cosi zavolal do řad vojska, otočil koně z kopce a rozjel se z hory dolů. Laura cítila, jak se kůň pod jejíma nohama chvěje a ještě víc se k muži přitiskla. Dovezl ji až k okraji vesnice, kde začalo zvíře přešlapovat a uříceně pofrkávalo.
"Jsi doma." oznámil král a otočil po Lauře hlavu. Držela se ho tak pevně a křečovitě tiskla oči, že si nevšimla, že už zastavili. Když uviděla věžičky jejich zámečku, hnala se honem z koně, div nespadla. Muž se zasmál a pomohl jí dolů.
"Radím ti dobře, drž se raději ve vesnici. Je zde velké nebezpečí, které se blíží kvapem, a my jsme povinni ochránit náš lid." Otočil koně a pobídl ho k trysku zpět do lesů.
Laura stála jako opařená. Tak oni vážně existovali. Dohnaná tou pravdou klesla na kolena a dívala se za odjíždějícím mužem. Nikdy by tohle nečekala. Myslela na ty zářivé oči, které se na ni dívaly zpod tmavých vlasů. Vybavila si obrázek, který jí učitelka ukazovala v učebnici. To se tedy malíř hodně sekl s jeho malováním. Byl rozhodně mnohem atraktivnější, než na té malbě. Potom si uvědomila, že dnešní vojsko má stíhačky, bombardéry, ozbrojení jsou až po zuby střelivem a proti téhle neporazitelné armádě má vyrazit hrst středověkých rytířů na koních s meči a píkami. S těmi pochmurnými myšlenkami se vydala domů. Ve vesnici už si po ránu hrály děti a staří se courali do parku, nebo nakoupit. Vtom se z mlžných oparů nad horou ozvalo zadunění a země se otřásala v pravidelném intervalu. Otřesy se pomalu ztrácely v dáli. Nikdo nevěděl, co to mohlo být a raději to pustili z hlavy. Jen Laura se dívala na sever k jejich hlavnímu městu Praze, kam armáda právě vyrazila v čele s mladým vojevůdcem.
Doma ji čekalo strašné peklo. Dostala nařezáno za to, že způsobila rodičům takovou starost, ihned ji vykoupali a musela sedět u knih v knihovně a poctivě se učit na test, který jí rozlícená kantorka zadala.
Na druhý den se ve zprávách dne ozvala šokující zpráva. Vojska, obléhající vesnice i hlavní město, byla z většiny pobita. Naši vojáci zjevně přeskupili své síly a konečně udeřili nepříteli na slabé místo. Je zde však zpráva o tajemných rytířích na koních s korouhvemi, kteří nepřítele bijí železnými meči a hlavy odskakují jedna za druhou. Jejich práci prý světil muž s berlou a v hávu biskupa, který stál nad nimi všemi. To je ovšem jen bujný výmysl našich skromných chlapců vojáků.
Druhá zpráva byla pozdě večer, kdy hlasatelka přešťastně vyprávěla o tisícovkách mrtvých nepřátel, vítězství Čechů a konci války, která se táhla již dva roky a byla více než únavná.
Laura seděla v té době u okna, bradu opřenou o složené ruce a dívala se ven. Na náměstí se převalovala mlha. Zaslechla ržání koně, ale jejich stáje byly přeci už léta prázdné. Poskočilo jí srdce. Co kdyby? Nedbala kázání rodičů, prosmekla se na nádvoří zámku a tudy branou na náměstí. Jen v noční košilce a bosá běžela až k cestě, vedoucí od vesnice k hoře. V mlze však viděla jen málo. Poté se o ní otřelo koňské tělo, až uskočila. Poznala známé řinčení kovu a rozhlížela se kolem. Jeden za druhým jí míjeli jezdci na koních.
"Zem naše jest zachráněna. Nikdy již více naší pomoci nutno není." ozývalo se ze sklopených hlav jezdců, kteří vypadali spíše jako mlžní duchové, než lidé.
Laura se ohlížela a ohlížela, nikde však neviděla známou postavu vojevody Václava. Pak se jí kolem pasu omotala čísi ruka a vytáhla ji nahoru. Laura chtěla vykřiknout, ale pusu opět zavřela, když přes mlhu poznala královy světlé oči.
"Vy už odcházíte? Vždyť jste se sotva probudili." špitla a král se usmál.
"Již naší práce nutno není. Můžeme konečně spáti v klidu navěky." odpověděl jí, sáhl si na krk a odepjal koženou tkaničku, kterou ukrýval pod pancířem. Na provázku visel drobný stříbrný křížek. Otevřel Lauře dlaň a položil ho do ní. Poté ji postavil zpět na zem a vyrazil za svým odcházejícím vojskem.
Laura chtěla ještě něco říct, zavolat, přikázat jim, ale bylo pozdě. Mlha se zavřela i za posledním jezdcem, jen zvuk rohu vojska krále Václava bylo slyšet v dáli.
Od té doby byla Česká zem v klidu a míru, lesy se opět zazelenaly, bojová pole se změnila v louky a lány s obilím a vše bylo zase na svém místě. A pověst o blanických rytířích dodnes dlí v srdcích Čechů, ale hlavně v srdci jedné mladé dívky s křížkem.
To je strašně pěkně napsané :)