Můj doufám nejzdrařilejší příběh. Je už pár let notně starý, takže jsem mu musela dát trochu štábní kultury.
Užijte si ho.
Andělé přece nepláčou I/III
Slunce zářilo na zkřehlou zem a vytahovalo ven zimní spáče. Víly se začaly rojit v lesích zelených hvozdů, jednorožci přešlapovali u jezer a netrpělivě čekali na první praménky rozmrzající vody. Pegasové protahovali zkřehlá křídla a pokoušeli se znovu vzlétnout. Zimní stvoření urychleně zalézala do úkrytů před spalujícím sluncem. Po dlouhé a kruté zimě v Elianu konečně začalo jaro.
Anděla se proháněla se svými přáteli mezi mraky a hráli si na honěnou. Jedno křídlo ze třech párů, které měla od narození vrostlá do zad a které si loňský podzim zlomila, se konečně pořádně zahojilo a ona se mohla svobodně proletět nebem.
Lidé Elianu věřili v boha a nebeskou bránu nad sebou, ale nikdo neměl ani tušení, že existuje něco mezi nebem a zemí. Takzvaní strážní andělé, kteří bránili boha Infelize a ostatní polobohy před nepřáteli byli první linií v bojích. Jejich mramorový chrám stál na červáncích, které vždy zmizely, jakmile nastala tma.
I když nebyly mráčky vidět, přesto nesly tíhu velkého chrámu i za nejtemnější noci.
Anděla neznala svou matku. Věděla jen, že její otec je bůh Infeliz, stejně jako všech ostatních andělů, ale ani toho nikdy nepotkala. Jejím životem jí provázely mladé andělské ženky, které se staraly o chrám a o pohodlí všech andělů. Anděle moc rodiče nechyběli, její rodina byly ony, ostatní andělé a zoubkové víly, které obydlovaly chrám s nimi.
Milovala létání jako nic na světě. Někdy se stávalo, že si trochu zaletěla a vrátila se až pozdě v noci,tak si také zlomila prostřední křídlo na levé straně zad,když náhodou narazila na ztracené hejno divokých kachen. Celý zbytek listopadu a zimu musela tedy prosedět doma, a jen poslouchat zážitky ostatních.
Její poslání, stejně jako poslání ostatních andělů, bylo nejen chránit nebe od nepřátel, ale také bránit lidskou rasu před temnou stranou andělů. Klan ohnivých per byl ten nejstrašnější a nejděsivější spolek zla, který kdy dobro poznalo. Andělé, staženi z červánků do podzemních kobek, mučeni a přetahováni na stranu zla, stávali se nemilosrdnými zabijáky všeho hezkého a dobrého. Anděla se doposud nesetkala s temným andělem, ale nikdo neví, co se chystá v podsvětí.
Anděla se opět jednou zatoulala příliš daleko od chrámu. Poletovala si modravou oblohou směrem na západ. Slunce se chýlilo ke konci svého putování a Anděla si uvědomila, že jí doma jistě hledají. Obrátila se k návratu. V tom ztuhla na místě. Srdce se jí zastavilo hrůzou.
Před ní se vznášel velký anděl s jedním párem bílých křídel na zádech.
Věděla, že ti, kteří mají jen jeden pár jsou vždy ti temní. Jejich mučitelé jim zbylé páry surově utrhali, aby andělé nevěděli nic o svém pravém původu a ničili ty, jenž jsou jiní než oni a pomstili se jim za utrpěnou bolest, kterou museli projít.
Anděla neviděla postavě přes velkou kapuci do obličeje a začala se chvět strachy. Byl větší a jistě silnější než ona. Vypadal i vycvičeně, takže by ho ani polovina jejích přátel z chrámu nezničila. A ona přitom neovládala ani základy bojového umění jejich předků.
Anděl vytáhl zpod dlouhého kabátu velký černý meč a napřáhl se k ráně. Anděla zakřičela a rychle uhnula ostrému břitu. Rozletěla se zpět k domovu, anděl jí následoval se zbraní nataženou před sebe, jakoby se snažil Andělu na meč nabodnout.
Dívka letěla seč jí síly stačily, ale i když měla troje křídla a nepřítel jenom jedny, nedokázala mu uletět. Jeho křídla byla silná a mocně sebou máchala. V dáli se objevily blednoucí červánky, které dobře znala. Tady poblíž bude chrám, tam jí jistě někdo ochrání. Zakřičela, co jí plíce dovolily, na stráž před chrámem. Ti se ihned připravili k boji. Zazněl Reston-andělský stříbrný roh, darovaný samotným Infelizem. Vycvičení andělé se začali hemžit před chrámem a připravovali se k nevyhnutelnému boji.
Anděla již viděla velké dveře do jejího domova. Už bude doma, ve svém pokoji...
V tom ucítila ostrou bolest na zádech. Zvedla hlavu k nebi a hlasitě zakřičela. Z rány se vyřinula bílá andělská krev. Zastavila se ve vzduchu. Temný anděl jí obletěl a vydal se vstříc rojícím se silám dobra před ním. Anděla jim chtěla pomoci, chtěla letět a bránit svůj domov, své přátele ale nemohla se pohnout. Sáhla si na záda. Její ruka našla hlubokou ránu, která procházela od levé lopatky po pravý bok. Ruku, kterou ránu zkoumala, měla bílou a polepenou rozškubanými pery. Křídla se jí sotva hýbala až přestala mávat úplně. Anděla ztratila moc nad letem a volným pádem se řítila dolů na zem. Prolétla červánky. Studený vítr jí šlehal do tváří a ona pomalu ztrácela vědomí. Poslední, co ucítila, byla pořádná rána o chladnou zem a křupnutí několika kostí v jejím těle. Potom všechno zčernalo.
Nevěděla, jak dlouho tam ležela, ale viděla, nebo spíše vnímala čísi pocity. Nebyly to její vlastní, ale cizí. Utrpení, zármutek a strach prostupoval celým jejím tělem a plnil jí hlavu nesmyslnými přáními a výkřiky. Otevřela oči. Stále ležela na poli, kam dopadla. Její andělské tělo vydrželo mnohem více, než lidské a nebeská moc jí zacelila rány po pádu. Ne však tu způsobenou temným mečem.
Podívala se na nebe a s hrůzou sledovala to strašné divadlo. Místo krásných nadýchaných načervenalých mráčků se vznášeli na nebi potrhané cáry zbarvené perlově bílou krví andělů. Okolo Anděly ležely zbytky a torza těl jejích přátel, všude se táhly proužky andělské krve. Kameny chrámových zdí byly rozházené po lidské zemi a trosky na nebi se černaly kouřem z vyhasínajících ohňů. Anděla se zhrozila. Pokusila se vstát, alespoň kousek popojít a dostat se pryč z toho krvavého bojiště, ale nic jí neposlouchalo. Rána, kterou utrpěla černým mečem jí rozlomila páteř a ne a ne se zahojit. Pokud žije bůh, žije anděl také. Proto existuje, aby chránila boha a tím i sebe. Ale ránu takového meče nepřežije sebesilnější anděl.
Nemohla se ani pohnout, aby zkontrolovala, jestli někdo z přátel náhodou nepřežil tu krvavou řež. Ležela tam bez hnutí s rozpaženýma rukama a zírala do nebe. Neuměla plakat, nikdo jí to nenaučil a tak jen smutnila nad ztrátou domova a přátel. Za hlavou se jí objevil stín. Obrátila oči k cizí postavě, která zastiňovala bílou záři vycházejícího měsíce. Anděla vykřikla. Byl to opět ten samý temný anděl, který pobil její rodinu a teď se jistě vrátil, aby zničil i jí.
Ale temný se o nic takového nepokoušel, dokonce ani nevytáhl zbraň. Jen si k Anděle přisedl a němě zíral do země. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale utéct mu nemohla. Takhle strávili několik hodin. Když měsíc stál přímo nad jejich hlavami, temný se zvedl, jemně Andělu nadzvedl a v náručí jí odnesl pryč. Šli polem ke starému lesu. Anděla to místo znala. Jednou tam z nebe spadl její přítel Stephen, když dostal křeč do křídel, a ona vícekrát ho neviděla.
Stín lesa byl chladivý a vlhký vzduch se válel po zemi. Temný jí nesl hlouběji a hlouběji do nitra lesa. Anděla se začala bát. Došli na palouk. Měsíc sem nesvítil,ale přece jen byla matně vidět stará dřevěná chatka.To, co se zdálo jako polorozpadlina byl vchod do říše zla a temných andělů. Jakmile temný otevřel dveře, vyvalil se na ně hustý dým a horko.
Anděla nevěděla,co dělat, zmítala se mu v náručí seč mohla, ale temný si jí jenom přitáhl blíže k sobě a znemožnil jí tím jakýkoliv pohyb. "Pust mě," zaškemrala z posledních sil. Podíval se na ní, zatřásl hlavou a nepovolil sevření. Anděla se podívala do dveří. Místo podlahy se v chatě rozprostírala velká hluboká díra do podzemí.
Temný roztáhl obrovská křídla a plachtěním slétával dolů. Anděla vyděšeně vykulila oči.
Podzemní svět vypadal už ze začátku děsivě a nebezpečně. Notnou chvíli viděla jenom míhající se kameny, ze kterých stákaly po kapkách pramínky krve. Byla mezi nimi i čerstvá bílá krev andělů. Nakonec šachta skončila. Před nimi se objevila velikánská síň vytesaná do skal pod zemí. Kameny, které jí tvořily, byly buďto ožehlé od ohňů,nebo rozpálené do ruda díky lávovým jezírkům.
Temný přistál na jednom z mnoha mostů přes jezírko a vydal se s dívkou v náručí směrem ke kamennému hradu na konci síně. Andělu polilo horko. Budou jí mučit stejně, jako ostatní a nakonec jí přimějí, aby se přidala ke zlé straně. Není jiné východisko. Kopala nohama a pokoušela se křičet. Temný jí v polovině cesty položil na most a zavázal jí pusu šátkem. Anděla byla na pokraji šílenství. Znovu jí zvedl a nesl dál. Vystoupili vysoké schody do paláce a pokračovali chodbou kolem vysokých černých sloupů. Dívka si něčeho všimla, to temné místo vypadalo, jako přesná replika jejího zničeného domova. Ten černý chrám byl na chlup stejný, jako ten mramorový na červáncích.
Temný jí nesl chodbami, které Anděla znala. Vypadalo to, jakoby jí nesl do jejího pokoje. Zastavili se před dveřmi, které nebýt tmavé, vypadly by přesně jako ty její. Položil dívku na zem, otevřel dveře, opět jí zvedl a rychle s ní vběhl do pokoje. Položil jí na postel s černými nebesy. Podal jí zlatý pohár s kalnou šedou tekutinou. Když se odmítala napít, zvrátil jí hlavu dozadu a nápoj do ní násilím nalil. Rozkašlala se a málem se utopila, nakonec ale kyselou tekutinu přece jen spolkla. Bylo jí z ní špatně. Poté se temný zvedl a neslyšně odešel. Nezapomněl za sebou zamknout.
Anděla si připadala divně, všechno jí připadalo tak nějak divné. Byla v pokoji, který byl přesnou kopií toho jejího, ale přece jen jakoby byl zrcadlově obrácený. Všechno hezké a světlé bylo tady ošklivé a tmavé. Ležela bez hnutí na tvrdé posteli a přemýšlela. Proč jí ten temný anděl pomohl? A proč ještě žije? Jak to, že už neleží v kleci a nepálí jí žhavým železem a netrhají její vzácná křídla? Tolik jí to zmohlo,že tvrdě usnula. Rána na jejích zádech nekrvácela a bolest se změnila jen na tupé pálení. Snad je to jen špatný sen…
Super napísané :) Máš talent :P Takéto opisy som už dávno nečítala a vidno že vieš ako na to ;) Je to zaujímavý začiatok, temní anjeli vyzerajú strašidelne :/ Dúfam že to s Andělou dopadne dobre :) Idem čítať ďalšie časti :P Som zvedavá :)
Teryii