close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Dubový Háj

4. července 2010 v 14:39 | Žabka |  Jednorázovky
Příběh, se kterým jsem vyhrála Středočeskou Literární soutěž na téma STROMY.

Blbý téma, říkám si, něco jsem za dva dny sesmolila s tím, že to bude tak třetí místo nanejvýš a ono se to všem tak líbilo, že jsem předběhla i Gymplačku, která byla druhá(poplácání samu sebe po rameni).
Dostala jsem dorta(rozdělen do třídy a mezi učitele, moc mi totiž nejedou) a 1.7 když jsem si šla pro vysvědčení, dostala jsem ještě knihu o Středočeském kraji. Hezká kniha...ale toooootálně nudnááá..snad se mi k něčemu bude hodit ;-)

A tady je tedy ten příběh...



Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.
Mark Twain


Pršelo. Ostré kapky dopadaly na vyprahlou zemi a ta jí s povděkem hltala plnými doušky. Vichr ohýbal větve starých stromů v dubovém háji. Mnozí z těch honosných, do výše se tyčících velikánů dnešní noc nepřežije. Zemřou, vyrváni mocným větrem mezi svými vrstevníky, kteří budou jen bezmocně přihlížet jejich skonu.
Poté se vítr utišil. Fialový kotouč slunce se jenom neochotně ukázal na vlnícím se obzoru. Bylo po bouři. Mraky se, chtě nechtě, roztrhaly a odhalily svítáním růžovějící oblohu.

Další hrozná noc, kterou musel Quercin přečkat. Jeho tělo nebylo tak silné jako jeho okolních bratrů, kteří čelili bouři lépe než on, i když viděl padat k zemi i větší obry, než byli oni. Věděl, že ho jeho háj ochrání před pádem ještě spousty let, než vyroste a bude čelit všeničícímu větru a blahodárnému dešti, stejně jako ostatní, plnou vahou.
I tak se mu jeho budoucnost nelíbila. Celý život být jen zde, v dubovém háji, obklopen rodinou, která po jednom i po skupinách umírá a na jejich místech se rodí členové noví. On chtěl být věčný, vyrůst, ale nezemřít jako ostatní, vždyť on může žít stovky let, kdyby jen chtěl. Ovšem, byly tu jisté problémy. Silné bouře, které otřásaly hájem a vždy za sebou nechávaly několik padlých, ale také ti, kterých se bál celý háj; ohavných postav s ostrým nářadím, které podtínalo dospělé členy rodiny bolestivěji a déle než jakékoliv bouře světa. Všichni z nich měli strach.
S tím si ale zatím on lámat hlavu nemusel, nebyl dospělý.

Jednoho rána Quercina vzbudily hlasité nepříjemné zvuky a nářek jeho bratrů a sester. Když se probral, zjistil, že všechny z rodiny v širokém pásu porážejí ti ohavní tvorové se svými hlučícími stroji.
"Co s ním?" Ozvalo se pod Quercinem
"Toho nech, ten nám ještě nevadí." Promluvil jiný hlas a poté se zvuky ztratily v dáli.
Quercin nevěřil, co se stalo. Sledoval počínání malých hemžících se postav a velkých strojů, které ovládali s rostoucím zájmem. Kolem něj se v několika dnech vinul černý plochý had, který nesnesitelně páchl a nerostlo na něm nic, dokonce ani vždy všudypřítomný mech. Byla to jenom černá šmouha přes jejich poklidný háj.
Za další čas se po té věci začaly pohybovat ještě smrdutější věci, které dělaly sice mnohem menší hluk než nástroje těch divných postav, ale zato se okolní vzduch kolem Quercina změnil. Již nebyl tak lehký, průsvitný a plný štěbetání ptáků. Teď byl tmavý, těžký a všechny zvuky na doslech zmizely. Jen tupý hluk na černém hadu se neměnil.
Dny začínaly ubíhat stejnoměrně. Věci se smrdutě pohybovaly neustále tam a zpátky, vzduch těžkl a těžkl. Listy všech okolo zešedly a povadly. I sám na sobě Quercin pocítil únavu a nemoc. Jeho sny o tom, že přeroste všechny své sourozence, bude nejsilnějším a nejmocnějším a žádný vichr ho neporazí, byly tatam. Teď se jenom bezmocně ohýbal v pase pod náporem svých ztěžklých listů.
Chtěl odsud zmizet, někam, kde by nebyla tahle černá obluda a její potomci, kde by našel čistý vzduch, zvířata a přátele. Kde by se konečně uzdravil a mohl uskutečnit svůj sen.
Navečer, když Quercin usínal, dopadlo mu něco těžce na kořeny. Ihned se probudil a podíval se pod sebe.

Kousek od černého hada jedna ta věc zastavila a vyhodila další černou věc, která silně zapáchala a tížila Quercinovy kořeny. Poté postava vlezla do svého vozítka a rozjela se bezstarostně dál.
Quercin si netečně prohlížel kulatý měkký pytel. Když ho dokázal jedním kořenem převrátit, vysypaly se z něj odpadky. Mezi nimi ležely i staré noviny a něco, co upoutalo jeho pozornost. Ta věcička byla malá, čtverhranná a na povrchu měla namalované malebné údolíčko. Zvědavě obrátil pevné desky a objevila se nesouvislá změť čáreček a teček, kterým Quercin pranic nerozuměl. Ta věc byla celá ze dřeva, poznal to, i když bílé listy byly opracované a popsané těmi divnými klikyháky.
Zvědavě otáčel stránky a nepřestával se divit, jak krásně můžou být pomalované. Určitě oběhla celou zemi, než se dostala sem. Quercin byl unesen tím snem. Všechny by těšil a žil by navěky, jak si vždycky přál.
Jediná věc jeho snění kazila. Nikdo si ho nechtěl vybrat, aby z něj udělal takhle krásnou barevnou knihu. Byl pořád malý, poslední dobou i nemocný a tak jen stál vedle té černé smrduté věci, díval se na lidská vozítka a marně snil.
Po podzimu přišla zima, po zimě jaro, a tehdy se věci kolem zoufalého Quercina začaly měnit. Vyrostly květiny, borůvky a houby. Bylo to nejkrásnější období v roce, kdy si každý strom alespoň na chvíli ulevil od těžkostí života a věnoval pohled té rostoucí a vonící kráse.
Lidé se začali kolem potulovat, sbírali ty lahodné plody a tak se stalo, že Quercinovu již už notně sešlou knihu našla malá dívenka. Holčička na sobě měla žlutou pláštěnku, vysoké holínky a na hlavě dva nazrzlé culíky. V jedné ručičce měla košíček s pár houbami. Sebrala Quercinovu knihu z jeho kořenů, kde se jí snažil ochraňovat před živly a zvědavě si ji prohlížela. Vypadalo to, že těm nesmyslům uvnitř rozumí, protože se usmívala a otáčela listy. Když na ni kdosi z dálky zavolal, ohlédla se, dala knihu zpátky. Poté pohladila Quercinovu kůru měkkou dlaní a odběhla ke své mamince, která ji volala. Byl potěšený, že alespoň někdo o něj projevil, byť jen malý, zájem.
Když se oteplilo a stroje na černém hadu ubyly, se dívka ke Quercinovi vrátila. Jí pranic nevadil těžký vzduch, který jeho samotného pomalu zabíjel. Sedla si na jeho kořeny, opřela se o kůru a otevřela si knížku, kterou vytáhla z jeho kořenů.
Četla nahlas. Quercin zvědavě poslouchal. Byly to příběhy o mluvících zvířátkách, o přátelství, lásce a každý z nich měl šťastný konec. Když přečetla pár příběhů, zaklapla knihu, schovala jí zpátky mezi Quercinovy kořeny a odešla.
Chodila k němu každý den, když měla čas. Předčítala dětským hláskem příběhy a stromy kolem i sám Quercin pozorně a napjatě poslouchali a prožíval zápletky v knize stejně silně jako malá dívenka. Trvalo to pár měsíců, než holčička přestala chodit. Buďto zapomněla, nebo jí četba v lese už tolik nebavila. Quercin to nesl velice těžce. Doufal každé ráno, že dívenka znovu přijde a bude mu předčítat, ale nestalo se tak. Tou dobou byl již plně dospělý a i přes nemoci, kterými si procházel a únavu, kterou potlačoval soustředěním se na zapamatované příběhy, dorostl do úctyhodné velikosti. Jeho kořeny začaly pomalu sahat pod černého hada a zvedat ho ze země.

"Ten půjde." Promluvil někdo za Quercinem. Neviděl ho, ale věděl, že je to člověk, jako byla ta dívenka.
"To s tebou souhlasím, Tome, stejně už tu překáží. Přines mi pilu."

Quercin se lekl. Cože to říkal? Pilu? Tu divnou vrčící věc, co zabíjela jeho rodinu, ještě než se objevil černý had? Koho budou zabíjet tentokrát? Copak jim to ještě nestačilo?
Než si to stihl promyslet, do kůry se mu s ostrým zasyčením zakously ostré hroty nástroje.
Snažil se otočit, chtěl vidět, co ho to bolí. Věc se dostala hlouběji do jeho těla. Cítil, že z něj uniká životodárná tekutina. Nemohl ale nic dělat, jen tam stát a čekat, až bolest milostivě ustane a on konečně zemře. Věděl, že tohle je jeho konec. Nikdy nedoroste do té velikosti, do které chtěl, nikdy nezastíní ostatní zbylé z rodiny, nebude čelit bouřím s nezdolnou trpělivostí a silou. Síla ho s unikající tekutinou opouštěla. Naposledy si vzpomněl na své mladé roky, kdy byl les čistý a poklidný. Připomněl si malou dívku, která mu vracela naději svými příběhy.
Zaúpěl, když se nemilosrdná pila dostala do poloviny jeho těla. Jeho tělo už nemohlo vydržet ten nápor. Začal padat k zemi. Viděl přibližující se mech, ucítil náraz. Potom bylo ticho a tma.
Milosrdná smrt.



"Podívej se zlatíčko, co ti přinesl Ježíšek!"
Děvčátko s culíčky zavýsklo a utíkalo k dárkům. Rozbalilo jich několik. Panenka, domeček, medvídek. Mělo ohromnou radost.
Když rozbalila malý hranatý dárek, neubránila se vzdychnutí.
V ručkách držela v tmavé řezbě vyvedenou knihu. Na obrázku byl motiv ze zeleného dubového háje. Uvnitř bylo spousty takových obrázků a všechny stránky byly popsány pohádkami.
Vzpomněla si na doby v lese.

Druhý den ráno se vydala k místu, kde si kdysi čítávala pod velkým stromem. Našla jen uschlý pařez. Mezi vykukujícími kořeny ležely zetlelé zbytky, kdysi krásné, knihy.
Sedla si na pařez, stulila k sobě nohy, otevřela si novou knihu a četla o zvířatech, stromech a krásné, silné a nezdolné přírodě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Baby Jane Baby | Web | 5. července 2010 v 13:20 | Reagovat

AHOJKY, MÁM PRO TEBE NĚCO NA SVÝM BLOGU :) SNAD SE TI TO BUDE LÍBIT.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama