Jen taková minutka na stránku snad se vám to bude líbit.
Temná noc. V oprýskaném starém domě stála mladá dívka. Urousané černé vlasy jí splívaly na ramena a přes bledý obličej. Všude po zemi kolem ní ležely staré předměty- sošky, zrcátka a vybledlé fotografie v rámečcích. Na poličkách a v rozích pokoje stály tlusté svíčky.
Dívenka pozvedla ruce a začala mumlat. Zablesklo se a silová vlna černovlásku odhodila zády na protější stěnu. Hekla a na chvíli ztratila vědomí. Když se probrala, první, co spatřila, byl jen vypálený kruh uprostřed obývacího pokoje, kde dříve stála. Zaklela. Už nejméně po sté se ho pokoušela vyvolat. On byl její jediná naděje, její jediná šance na záchranu.
Utřela slzičku, která se jí mrška vloudila do oka a znovu se pevně rozkročila u stěny a napřáhla ruce před sebe. Myslela, že to dělá špatně, třeba to kouzlo nefungovalo, přece jen znělo dost směšně ale nechtěla toho nechat.
"Volám zprava volám zleva..vodní živle slyš má slova." ano, opravdu to znělo divně. Ale ten, který tohle kouzlo vymyslel musel vědět, k čemu a proč ho použije.
Pevně odhodlaná se postavila do vypáleného kruhu a znovu řekla ono kouzlo a čekala další náraz do stěny. Nic se nedělo. Otevřela oči a rozhlédla se a až skoro vyjekla. V jednom koutě pokoje stála vysoká mužská postava, tmavě modrýplášť mu omotával kotníky, když k ní pomalu přicházel. Vysoká krempa stejně barevného klobouku mu stínila obličej.
Udělala vyděšeně krok zpátky ale věděla, že utéct teď by byla hloupost.
Muž k ní němě přistoupil a čekal.
"Já..." zakoktala se, když mu pohlédla pod krempu klobouku. Na vodního elementa byl až moc pohledný. Krátké hnědé vlasy mu padaly do úzkých černých očí a šimraly ho na nose. Tenké rty se pousmály, když viděl její strach.
"Potřebuji tvou pomoc, elementáre." pevně se postavila. Byla proti němu tak drobná. Vypadala jako dítě, přesto mohla mít už patnáct let.
Muž se pohodlněji postavil a s rukama založenýma na prsou čekal instrukce.
"Jsem sama a.. "sklopila pohled, když elementár významně pozvedl obočí "dovedu tě k hrobu. Oživíš, koho ti řeknu." zatnula pěsti.
Muž s rozesmál "myslíš si, že to jde tak lehce? Kdo je jednou po smrti, nemůže se již vrátit," hřmělo pokojem, aniž by se muž sebemíň pohnul.
"Zařídíš, co ti povídám ať by to stálo cokoliv,"dupla si, "o úplňku tě zavolám. Teď běž," mávla rukou, aby zmizel. Elementár se poklonil a s tichým smíchem se rozplynul. Jeho hlas jí zněl v uších celou noc.
Celé dny chodila starým domem jako tělo bez duše a pořád přemýšlela, zda jí onen zemní element pomůže vrátit její nejbližší. Ten, který toto kouzlo použil naposledy se už nikdy neukázal a ona tušila, že ani jí nečeká jiný osud. Teď na to nechtěla myslet.
Jako každý večer se vydala k útesům navštívit hrob pod starým stromem. Když se tam vyšplhala, nastalo šero a jen slunce vysílalo poslední paprsky, které se matně odrážely na bílém kříži s několika jmény na něm. Pod ním nebyla žádná těla, žádné ostatky, které bylo možno pohřbít. Byl to jen pomník. Všichni její milí spí v vhladném obětí moře pod ní.
Sedla na útes a pozorovala vlnky pod sebou, které se měnily na vlny a tříštily se v obalu pěny o ostré hrany útesů. Dnes byl úplněk.
Muž se zjevil jakoby odnikud. Přisedl si k ní na okraj. Vítr si pohrával s cíly jeho pláště a snažil se mu strhnout z hlavy klobouk. Přidržel si ho rukou a ohlédl se na dívku. Netečně sledovala západ slunce vpravo na západě a to, jak se vlevo noří ze tmy bílý kotouč měsíce.
"Není možné, abych tvou rodinu oživil," řekl šeptem muž.
Dívka kývla, pochopila, že to není v jeho moci. Žádný elementál, byť jakkoliv silný, nedokáže přelstít smrt. V čích se jí zaleskly slzy.
Elementál jí je setřel dlaní. Byla hebká a jeho kůže voněla chladným mořským vzduchem, "mohu ti ale pomoci se s nimi znovu setkat tam," ukázal k západu.
Pochopila a přikývla. Muž pokynul krempou a společně se zvedli z okraje.
Čekali, dokud slunce nezapadne. Vyšla luna a ozářila moře pod nimi. Dívce se zaleskly oči. Začala plakat, zvedla hlavu a smutně se podívala na měsíc. Tak vlídně se na ní usmíval. Otočila se čelem k muži a s očima upřenýma k hrobu si dodala odvahy. Bosá dívčí noha se odrazila od okraje skály. Následovaly jí mužské, obuté ve vysokých botách.
Tušila, že brzy uvidí všechny, které dlouho postrádala a to jí popohánělo dál. Muž jí při její cestě držel vlídně za ruku. Cítila vítr ve vlasech, jak jí nadnáší. Slyšela, jak vítr šlehá do kabátu jejího průvodce. Ucítila chlad vody, který jí objímal a nechtěl pustit. Ani se nepokoušela nadechnout. Dotek jeho ruky neustával. Nechtěla otevřít oči, ale cítila, že je jí nablízku. Nebála se.
Okolí zčernalo. Pak už cítila jen ticho. Klidné mírné ticho, všeobjímající klid, který jí zaplavil tělo jako ta průzračná voda pod útesy.
Pod těmi útesy, na kterých stojí statný strom a zastiňuje starý bílý kříž a jeden skvoucí novotou u kterého po večerech sedává vysoký muž. Dlouhý kabát se mu vlní kolem těla a široká krempa klobouku mu chrání obličej před smutným zapadajícím sluncem. Hrává na flétnu. Její jemný hlas se nese po větru přes moře na západ a hraje slunci k jeho odchodu. Na bělostný hrob nožem vyryl tři slova. "Našla své blízké."
AHOJ NEBER MI NICKYHO JA HO ZBOZNUJI MYSLIM TO VE SRANDE ALE NICKA MAM RADA ALE NEJVIC MILUJI BRIANA TEN PRO ME Z CELE SKUPINY JE NEJLEPSI .PROC SI DRIV NEMELA RADA NICKA HOWIE JE FAJN KLUCINA TY MILUJES HOWIEHO JA BRIANA MAS CD BRIANA NEBO NICKA