Můj staronový příběh, který jsem použila i do školní eseje tak snad za to dostanu aspoň dvojku...tady vám ho dávám na čtení.Nekopírovat prosím stejně jako všechny moje příběhy
Je tomu již dávno, co se stal tento příběh, dávno již lidé nejsou tací, jakými byli dřív. I svět se v mnohém změnil.
Světadíly se spojily v jedno a války zaplavovaly náš nový domov přes dvě stě let. Nyní, v časech poměrně klidných, se odvíjí příběh, můj příběh plný nenávisti a zármutku. Za každým mrakem se ale skrývá slunce a i zlo se nakonec změní v dobro. Než však nastane ta doba, střežme se útoků, neb v tomto světě i stíny mají oči!
Žiji ve městě jménem L.A. Jak nádherný by to byl život, nebýt bojů, díky kterým přes polovinu populace vymizelo a ti, kteří náhodou přežili, byli podrobeni další tvrdé zkoušce.
Severské státy se neshodly s Americkou vládou a hodlali je sjednotit pod tu svou. Když se Američané dlouho vzpírali nepřátelům, dostalo se jim výhružky v podobě atomové bomby. Bohužel atomovka, svržená na Menhenten zasáhla i naše město. Jako jedna z mála přeživších, kteří přečkali svůj Den smrti, čistím město od nepřátel, kterých, bohužel, neustále přibývá.
Padla mlha a na růžovo-červeném nebi matně svítilo slunce, které popílek neustále zatemňoval. Opatrně jsem se rozhlédla a v podřepu přešla za nejbližší auto. Staré zelené audi neslo známky trvalé koroze a sem tam mělo promáčklou či prostřelenou karoserii-památky na předchozí boje.
Kotoulem jsem se přenesla za další auto a pod podvozkem tentokrát červené felície ostražitě hlídala JEJICH příchod. Mlha se zachvěla a v dáli se matně rýsovaly lidské postavy. Klátily se ze strany na stranu a i když byli ještě pořád daleko, jejich mrtvolné hlasy byly slyšet až ke mě. Chtě nechtě mi přeběhl mráz po zádech i když jsem odolná vůči hodně věcem a těmi věcmi jsou právě ONI. Zombie. Zmutovaní lidé, kteří neměli tak odolnou imunitu jako my a podlehli silné radiaci šířící se přes oceán. Špinavá atomová bomba nesla nejen smrtící radiacik ale i silný mutační gen. Silnější mu odolali a vstřebali ho a tak nepodlehli ani radiaci. Ti slabší takové štěstí neměli. Buďto se rozpadli na prach, nebo podlehli viru. Jejich těla zmutovala do mnohdy silných tvorů sem tam obdařených nekontrolovatelnou krutostí a mocí,takže se bohudík dají lehce rozpoznat od přeživších. Bohužel jim zbylo natolik rozumu, aby se svojí silnou konstrukcí těl vyhlásili lidem válku.
My, bojovníci, máme za úkol vyhladit zombickou populaci beze zbytku. Podléháme jen Bílému domu, který organizuje masivní hony na mutanty a dodává nám nezbytné zbraně. Moje dvě osmatřicítky Glocky jsou jednou z nejžádanějších zbraní mezi bojovníky. V bytě mám kompletní sadu a samozřejmě spousty nábojů, protože Oni se nedají jen tak lehce zabít.
Ležela jsem v prachu a zaměřovačem na hlavni ostřelovací pušky, také moc oblíbené zbraně, sledovala první postavy, které se šouravým krokem vymotaly z mlhy. Snad si mě nevšimnou dřív, než jich pár padne.
Ozvalo se ostré štěknutí hlavně v mých rukou a i to stačilo, aby jeden z mutantů padl na kolena. Mají přespříliš silnou konstrukci těla než průměrní lidé. Vystřelila jsem ještě pětkrát, než se puška zadřela. Neměla proč, byla dobře promazaná a zastřílená, přesto toxický popílek za tu chvíli stihl hlaveň pušky zničit natolik, že se z ní nedalo vystřelit. Klekla jsem a položila si lokty na kapotu felície. Do rukou mi skočily Glocky. Další a další střely létaly vzduchem a pod jejich náporem padala těžká těla nepřátel na prašnou silnici. V tom se v hloučku objevil mutant Klerik. Mezi bojovníky se jim tak říkalo proto, protože svou nově nabytou sílu využili k přeměně na mocnou energii. Než jsem stihla zacílit, vrhl proti m ohromnou vlnu energie. Ta vymrštila staré auto do vzduchu a odhodila mě ke stěně domu. Než jsem se dotkla zády rozpraskané stěny, stihla jsem v letu zacílit. Klerikovi vytryskl namodralý odkrvený mozek na všechny strany a oko, kterým kulka prošla, mu vyteklo na hruď. Zombie se zakymácely, myslet však jinak, než na jídlo, nedokázaly, a tak se vydaly znovu směrem ke mě. Zaklekla jsem a začala pálit znovu.
Vypadalo to nadějně, když šik mutantů prořídl a naděje by žila dál, kdyby mi ovšem nedošly náboje v Glocích. A náhradní náboje se mi vysypaly při letu z kapes.
S hlasitým klením jsem vyskočila z podřepu na nohy a raději se horempádem rozeběhla podél ulice do svého domu, kde na mě čekaly čerstvé zbraně a kupa nábojů. Mutanti vycítili příležitost a kývavým krokem se vydali za mnou. Když chtějí, dokáží chodit sakra rychle!
Smykem jsem zabočila do přivřených dveří starého činžovního domu. Páchlo to tam starobou a plísní, přesto to bylo jako za starých dobrých časů míru. Brala jsem schody po třech. Proč já kruci jen bydlím v posledním patře?! Z výšky se sice dá krásně ostřelovat ale ta námaha, při cestě nahoru mi někdy leze krkem.
Zaslechla jsem dole mručivé hlasy, které se nesly domem jako mor a stovky nohou pleskající o studené kamenné schody mě popoháněly nahoru. Konečně se na dohled objevily ony známé černé dveře a já do nich s chutí vrazila, div nevylétly z pantů. Nějak jsem si tady připadala doma, i když právoplatně mám bydliště v zamořené oblasti, kam se ani otrlý bojovník neodváží.
Hmátla jsem po dvou připravených Glocích a ze stěny strhla M 16ku-speciálně upravený samopal od samotné vlády Ameriky a nasadila do něj průrazné střelivo. Povalila jsem stůl a zaklesla ho do stěn úzké chodby. Podle hluku se mutanti dostali do mého patra a po čichu jdou k mým práchnivým nebytelným dveřím .Zaklekla jsem a připravila Glocky do akce. Za zády mi leželo několik zásobníků a plamenomet. Hluky sílily podle doby, kdy se mutanti probíjeli do dveří, které se statečně držely.
Ne však na dlouho. První vlna nazelenalých těl zaplnila chodbičku a následně se kácela na kupu škubajících pozůstatků. Jen tak tak že jsem stíhala střílet a zároveň dobíjet. Těch zombií musí být v domě nejmíň dvě stovky a podle toho, jaká se přede mnou objevila ochranná zeď mrtvých a kolik jich přicházelo, počítala jsem, že se brzo stáhnu do pokoje s municí.Mou únikovou cestu však zatarasil další Klerik. Pomocí svých kouzel se dokázal vynést do okna muničního pokoje a překvapit mě zezadu. Všimla jsem si ho až tehdy, kdy začal vypouštět další vlnu energie. Jen tak tak jsem se stihla skrčit a odkulit stranou. Vlna se srazila s mrtvými. Několik jich odhodial stranou, ty definitivně mrtvé odsunula na konec chodby. Zombie měly volný průchod.
Nevěděla jsem, co dřív. Klerik si připravoval další kouzlo a podle jeho gest a bublavých slov se připravoval na smrtící dávku radiace. Ta dokázala zabít i nejsílnějšího bojovníka. V tu samou chvíli, kdy jsem chtěla uskočit ráně, po mě skočil zombie. Byl statný a šlachovitý, zuby vyceněné a z úst se mu linul bublavý proud slin. Nestihla jsem ho praštit dost rychle, když se mi zakousl do paže. Ostře to bodlo, jak se zuby zakously, přesto mě jeho tělo aspoň trochu ochránilo před radiací. Ne moc, ale nezabilo mě to. Vypálila jsem naslepo a s uspokojením zaslechla, jak Klerik chroptí a padá k zemi. Pažbou jsem zlomila zakouslému zombiemu čelist a osvobodila se.
Znovu jsem začala střílet. Ani mezi trhavinovými střelami se nepřátelská armáda nezmenšovala. Ba naopak. Dokázali mě zatlačit do obývacího pokoje. Bohužel tam nebylo moc věcí k boji a mě zbylo pár posledních střel. Nehodlala jsem je jen tak vyplýtvat na bezhlavé střílení do mas a raději mířila na hlavy, které se na mě ošklivě křenily v pocitu vítězství. Spoušť samopalu naprázdno zacvakala a zbraň teď byla dokonale nepoužitelná. Zmocnila se mě panika. Byla jsem posledním bojovníkem v téhle oblasti, na moe volání by nikdo na pomoc nepřišel. Ruka mě pálila jako čert. Zběžný pohled na ní mě naprosto vyděsil. Ruka byla od kousnutí k prstům zelená a ta pálivá bolest byly mé k prasknutí napjaté modré žíly pod kůží, které se vzdouvaly a vařící krev jimi proudila do celého mého těla. Nákaza se začala rychle šířit výš a výš. Za tu chvíli, co jsem se na ní dívala, stihla se vyšplhat o dobrých pět centimetrů výš k lokti. Nezbývá mi víc, než pár minut života, než se mi vřící krev dostane buĎ k srdci a přivede mi celkem rychlo smrt, nebo, což bylo pravděpodobnější, díky genu stoupne hned do hlavy a ve strašných bolestech mě promění v jednu z nich.
V posledním záchvěvu sebezáchovy jsem popadla pušku za rozpálenou hlaveň a s křikem začala do mutantů bít jako kyjem. Po několika útrpných chvílích, kdy mě zombie dokonale obstoupily a dorážely ze všech stran, jsem si uvědomila, co se mi to celou dobu houpe u pasu a tiše cinká o vyplýtvaný pás munice. Vzala jsem do ruky malou zelenou věcičku a chvíli jí držela křečovitě v dlani. Ta lesklá hračka znamenala konec utrpení jak pro mě,tak pro všechny zmutované kolem.
Zavřela jsem oči, pustila samopal a prsty obemkla kovový kroužek, který vyčníval z granátu poklidně ležícího v mé dlani. Mutanti se stáhli do velkého klubka a pokoušeli se rozsápat svou oběť na kusy.V té chvíli jsem trhla.
Lidé se změnili za ta léta utrpení a mnozí kvůli jiným zemřeli ale jednou slunce zase vyjde nad mraky, zlo ustoupí a na jeho místo nastoupí dobro. Živí si oddechnou, mrtví budou odpočívat v pokoji a padlí budou po právu oslaveni.
Co jsi z toho dostala?????